Pryč jsou doby, kdy to byly pouze IT firmy nebo malé agilní startupy, které měly práci rozdělenou do týmů nebo jednotlivců pracující mimo kancelář, z domova, nebo to byli různí dodavatelé rozesetí po celé zeměkouli. “Working remotely” byl termín, pro který jsme ani v češtině neměli pořádný ekvivalent. V týmové práci se řešily hlavně témata typu dělby rolí při meetingu v zasedačce a při trénincích jsme se učili modelové situace pro spolupráci nablízko – třeba nad společnou stavbou různých ptákovin z lega.
Dnes jsme jinde: velké procento firem a organizací v ČR libovolné velikosti využívá při své práci lidí, kteří mohou pracovat na homeoffice, jsou v jiném městě, zemi, nebo prostě jen v budově naproti přes ulici – i těmto lidem je dnes díky komunikačním technologiím jednodušší zavolat nebo napsat mail, než si dohadovat schůzku, bookovat zasedačku a řešit schodiště. Současný trend “desk sharingu” jen podtrhuje, jak moc se fyzické hranice a prostor týmů stává virtuálním. Dřívější termín “virtuální týmy” tak paradoxně získává na aktuálnosti vůči i klasickým týmům.
Proč z toho dělat vědu, řízení týmů při takto distribuované spolupráci je přeci jako každé jiné! Ano…. ale? Jak budovat týmového ducha, když se lidi spolu pořádně nevidí? Jak se sladit v kultuře práce, když půlka členů týmu pochází z úplně jiné národní kultury? Jak řídit výkon (nebo nedej bože hlídat čas), když na své podřízené nevidím? Jsou vůbec v práci? Dělají něco? Jsou motivovaní? Rozumí vůbec tomu, co mají dělat?!
Tyto a mnohé další otázky občas budí manažery distribuovaných týmů z klidného spaní a oprávněně. Ke zdárnému vedení spolupráce na dálku je totiž nutné nespoléhat na to, že se “věci nějak stanou”, ale zásadní roli hraje správné nastavení týmové kultury a základních procesů, které spíše než ovlivní každý krok členů týmů tak jim vymezí hrací pole, ve kterém se pak sami nezávisle na manažerech pohybují. Zároveň se ukazuje, že odpověď na otázky typu “Jak hlídat odpracovaný čas” nebo “Jak direktivně řídit” neexistuje — ideální je nemuset je vůbec klást; k čemuž vede zavedení síťových struktur spolupráce, různých technik agilní tvorby, řízení zdola a obecně posouvání role manažera od ústředního zadavatele a hybatele věcí spíše ke strážci hracího pole.
To vše dá nějakou práci, ale je tu jedna skvělá zpráva: Vše, co poznáte při řízení spolupráce na dálku, je ještě užitečnější pro řízení klasických týmů, protože řízení na dálku je vůči manažerským technikám nesmlouvavé. Skoro se dá říci, že management virtuálních a distribuovaných týmů je nejlepší manažerská škola a proto, pokud se už manažery takových týmů stanete, gratulujeme a přejeme hodně štěstí na velké jízdě, která vás s nimi čeká.
Chcete se dozvědět více z praxe?
Zveme vás na workshop s Danem Francem.
